1622 - první zmínka o mlýně, patřil i s rybníkem k panskému statku a tvrzi, kterou ještě vlastnil Jetřich Adam z Lukavce (o rok později mu bylo zboží zkonfiskováno pro účast na stavovském povstání), tehdy se říkalo na mlýně „Bužovském“ a při mlýně byla olejna:
„klady k dielaní volye s vobrazem vokovaným"
1651 - na mlýně je zmiňován mlynář Jakub, kamberský velkostatek měl v té době více než padesát usedlostí a byl v rukách salcburského kanovníka Markvarta ze Schwendy
Tereziánský katastr - jej uvádí jako „Horní mlýn“ o 1 kole, 4 stoupách s pilou a olejnou, která v té době nebyla v provozu, celé kamberské zboží je již v držbě říšských hrabat z Küenburgu pod vožickým panstvím
1802 - vrchnost mlýn prodala Karlu Františku Gajsslerovi, který už vlastnil papírnu na Konopišti, zřídil zde také papírnu (trhová smlouva z 21.10.1802), o výrobě papíru v Kamberku svědčí úryvek písně:
„Když jsem vozil do Kamberka hadry, mívali mě Kamberáci rádi. Dával jsem jim za dva groše libru, koupil jsem si na čepici vydru."
1830 - ve stabilním katastru uváděn Keil Josef – papírník
1852-56 - daně platí Sauer Petr – papírník, v té době se na mlýně ještě vyráběl olej, zachoval se následující popis:
„Semeno (nejčastěji lněné) se napřed na stroji čistilo, pak se na hladkých válcích mačkalo v jemný šrot, který se potom zapařoval parou, neb vařící vodou. Zapařený šrot se pěchoval „stloukal" v zapářkových truhlicích a nechal se asi 80 minut „uležeti". Pak se spařená a upěchovaná hmota drobila a pražidlem vysoušela. Potom se dal šrot do lisu a v něm tlakem olej od pokrutin oddělil. Zbytkům lenu po vytlačení oleje říkali naši rolníci „záboj"; ten přidávali do „omatku" dobytku k pití. Lněným olejem se buď svítilo, neb mastilo (zvláště v době postu)."
Před rokem 1863 - měl Kamberský rybník splav o 9 stavidlových výpustích o celkové šířce 18,96 m s prahem 2,21 m pod normální hladinou
1863 - povodeň strhla splav, majitel mlýna Tomáš Toman postavil nový, ale jen o 4 stavidlech o celkové šířce 7,58 m a v dalších 11,38 m zřídil pevný jez na přepad
1867 - na volební listině je uváděn Tomáš Toman.
1870 - mlynář tři stavidla zrušil a na jejich místě pevný jez prodloužil
1873 - povodeň splav znovu strhla, načež mlynář postavil v celé délce 18,96 m pevný jez bez jakéhokoliv stavidla, stanoveno maximální povolené nadržení rybníka a vyznačeno rýhou na pravé prsní zdi jezu
1876 - 30. března projednával Sněm království Českého žádost mlynáře Tomáše Tomana o příspěvek k opětovnému vystavení mlýnského jezu, v níž uvádí, že byl smeten v průběhu 13 let již čtyřikrát, naposledy 18. února 1876 a že už nemá prostředky
1879 - rybník byl normován
1909 - v únoru při náhlém odchodu ledu došlo k havárii bezpečnostního přelivu a zničení splavu a hráze, až do roku 1924 byl rybník vypuštěn a jeho dno využíváno jako travní porost
1910 - žádal nový majitel mlýna Kritstian Prouza, aby majitel rybníka byl uznán povinným k vybahnění rybníka, resp. nánosů a náplav z řeky Blanice, které se během let při ústi řeky v chobotu rybníka usadily, neboť prý se tím vodní plocha ke škodě mlynáře podstatně zmenšila, velkostatku bylo uloženo výměrem okresního hejtmanství v Táboře vybahnění do 10 let provést, k tomu ovšem pro přílišnou nákladnost nedošlo
Pečeť Kristiána Prouzy nalezená na poli v srpnu 2011 a její otisk
1911 - předložil mlynář Prouza projekt na rekonstrukci (zvýšeni) hráze a znovuzřízení splavu, dále na úpravu mlýnského odpadu a částečnou regulaci říčky Blanice a konečně i na zřízení železného brleni o délce 54 m
1917 - bylo velkostatkem vyvoláno řízeni za účelem povolení vypouštět vodu z rybníka i v době jiné než před výlovem, hlavně při povodních, aby se tak omezilo stoupáni hladiny do splavu a unikání ryb
1924 - majiteli mlýna Kristián Prouza a Terezie Sládková
1924-25 - uskutečnila se stavba splavu a rekonstrukce hráze z prostředků veřejných, když velkostatek i majitel mlýna se zavázali k příspěvku ve formě stavebních hmot a k určitým povinnostem
1925 - byla povolena výměna původních pěti mlýnských kol za francisovu turbinu s Q max = 600 l/vt, H = 4,215 m a N = 21,5 HP, kapacita vtoku na mlýn činila (při šířce 1,30 m a výšce vody nad prahem stavidla 1,005 m) 732 l/vt
1926 - 18. října byla stavba splavu a rekonstrukce hráze kolaudována
1931 - zakoupila mlýn místní raiffaisenka
1933 - 17. července kupují mlýn „Papírna“ Jan a Kristina Holcmanovi ze Sázavy, mlýn prodal Bohumil Vokráčka, který jej koupil asi o rok dříve od Spořitelního a záložního spolku za 190 000 Kč
