V okolí Kamberka se zlato rýžovalo pravděpodobně už za Keltů. Stará rýžoviště byla především na řece Blanici a na jejích přítocích. Zde bylo získáváno takzvané zlato sekundární (zlato odnesené z původního ložiska vodou a uložené v náplavech). Dochované stopy po rýžování, zarostlé haldičky na březích Blanice, jsou patrné u Kamberka a Smršťova. Zlato se pravděpodobně získávalo i na potocích v okolí Roudného. Ve středověku se zájem starých těžařů přesunul na primární ložisko, vrch Roudný, který patřil ke kamberským dolům. První české zlaté mince od doby Keltů, dukáty, byly raženy ve 14. století ve slavné Kremnické mincovně právě ze zlata vytěženého v kamberských dolech a v Roudném.
Za vlády Jana Lucemburského byly od roku 1325 raženy v Praze jako florény.
Za vlády Karla IV. jako české dukáty (český zlatý).
Z této doby pochází i listina krále Jana Lucemburského z roku 1338, kterou zastavuje některé své zlaté doly panu Petru z Rožmberka. Mezi výčtem míst je jmenován i Karrenberg (Kamberk). Dále je také známo, že jílovský důlní podnikatel a mincmistr kutnohorský Jan Rotlev byl patronátním pánem kostelů v Kamberku a Libouni a v letech 1369-79 majitelem tvrze v Kamberku. Lze tedy usuzovat, že těžař Rotlev se nějakým způsobem účastnil na důlní činnosti v okolí Kamberka a na Roudném, díky čemuž mu přináleželo i patronátní právno nad již zmíněnými kostely. V období středověku soustředili tehdejší zlatokopové svůj zájem na výchozy křemenných zlatonosných žil, které zpočátku těžili povrchovým odklizem. Materiál zde získaný (hlína, štěrk, navětralé horniny) byl posléze propírán v řece a potocích. V pozdějším období byly hloubeny první šachty a těžba pokračovala hlubinným způsobem. Dobývání zlata bylo patrně přerušeno za husitských válek, kdy došlo k všeobecnému úpadku důlní činnosti v Čechách.
