Chráněná krajiná oblast Blaník
Území se rozkládá na středním toku Blanice na jih od Vlašimi mezi obcemi Libouň, Veliš, Vracovice, a Načeradec v bližším okolí Velkého Blaníku (638 m) v nadmořské výšce 366 - 638 m ve východní části okresu Benešov. Výměra: 4100 ha (41 km2). Zřízena výnosem Ministerstva kultury ČSR čj. 17332/81 z 29. 12. 1981. Lesnatost je 30 procent.
Mezi středočeskými CHKO zaujímá oblast Blaník zvláštní postavení v tom směru, že je jednak plošně nejmenší, jednak byla a dosud je považována především za území, kde se chrání určitý charakteristický typ osídlené biologicky vyvážené krajiny. Jde o harmonickou kulturní zemědělskou krajinu, kde lidský vliv působil spíše kladně než záporně a která si dodnes uchovala své přírodní i kulturní hodnoty. Prostředí je dosud jen málo narušeno negativními činiteli novodobých způsobů hospodaření, průmyslového i zemědělského znečištění, které jinak postihly většinu našeho území v druhé polovině 20. století.
Jádrem oblasti je skupina Blaníků, Velkého a Malého s Kondrackou a Křížovskou hůrou. Památná hora Blaník (Velký Blaník) je ústřední dominantou, která byla vždy spíše pokládána za kulturní objekt než za hodnotný přírodní celek, kterým nepochybně je a který v tomto směru nemá rovna v širokém okolí. Blaník je pozoruhodný i z geologického hlediska, nehledě k zachovalým lesním porostům. Přirozenou osu oblasti tvoří tok řeky Blanice v široké sníženině blanické brázdy. Tok je lemovaný břehovými porosty, meandruje v údolní nivě a místy se dotýká skalnatých srázů. Základním prvkem oblasti je mozaika lesních celků, polí, luk a menších rybníků s vhodně začleněnou zástavbou obcí s četnými historickými památkami. V řadě obcí se zachovaly stavby kostelů, románských, gotických i barokních, ze světských staveb vynikají zámky (Louňovice, Načeradec). Ve vesnicích se nachází stavby středočeské lidové architektury. Svůj původní ráz si uchovala i některá sídla. Oblast si dodnes zachovala neopakovatelný kolorit typické české krajiny na rozhraní středních Čech a Českomoravské vrchoviny, který nebyl významněji narušen výstavbou nápadných objektů ani jinými devastujícími hospodářskými aktivitami. Je proto vysoce hodnocena, co do možností rekreace a turistiky, k čemuž podstatně připívá tradiční popularita Blaníka, jako významné české hory opředené starobylými pověstmi.
Území patří z hlediska přírodovědeckého ke klasickému mezofitiku na moldanubickém krystaliniku, které je jak po botanické tak zoologické stránce poměrně chudé a jednotvárné. V rámci středních Čech jde o jediné velkoplošné území, kde je chráněna typická krajina na přeměněných horninách krystalinika. K ochraně mimořádných lokalit byly zatím vyhlášeny 3 přírodní rezervace o celkové výměře 118 ha, dvě přechodně chráněné plochy a 13 památných stromů.
Vzhledem k tomu, že se v oblasti nenachází průmysl, je krajina ovlivňována především zemědělstvím. Zemědělský půdní fond zaujímá téměř 2/3 území. Pěstují se obiloviny, brambory, řepka a hrách, dále jeteloviny a trávy. Chov dobytka, zde tradiční v menších rozptýlených objektech. Říčka Blanice je vodohospodářsky významný tok, který zásobuje vodou město Vlašim. Tradici má rovněž i rybníkářství, jehož rozvoj počíná pravděpodobně již se založením louňovického kláštera v r. 1149.
Geologie
Geologickým podložím oblasti jsou metamorfované horniny moldanubika, především biotitické pararuly, vrstvy, které pocházejí z prvohor. Geologickou zajímavostí je blanická ortorula ("žulorula"), plošně nevelký masív, ve kterém došlo k částečné metamorfóze a tím ke vzniku horniny, která tvoří přechod mezi žulou a rulou, často s charakteristickými krystaly turmalínu. Masív tvoří Velký a Malý Blaník. Ortorula vystupuje na bocích obou vrchů v podobě nápadných skalních výchozů - skalních hradeb a tvoří mohutné balvanité sutě. Na okraji tohoto masívu jsou rudná ložiska na Hřívě a zejména na Roudném, kde se nachází jedno z nejdéle známých českých ložisek zlata. Na západě a severu lemují Blaníky dvojslídné svorové ruly. Při západní hranici oblasti se zachovaly relikty permské výplně Blanické brázdy, jejíž zlomová tektonika se promítá do reliéfu celé oblasti. Blanická brázda je povrchovým projevem tzv. blanického hlubiného zlomu, vytváří propadlinu morfologicky většinou nápadnou, omezenou zlomy S-J a SSV-JJZ. Dislokace probíhající středem brázdy je patrně starší (pravděpodobně variská) než okolní zlomy. Na blanický hlubinný zlom je vázána skupina hydrotermálních ložisek, z nichž ložisko Roudný náleží podblanicku. Krom Blaníků je výrazným geomorfologickým prvkem údolí říčky Blanice s vyvinutými meandry. Z pokryvných formací se uplatňují svahové hlíny a menší akumulace prachovic, nivní uloženiny podél Blanice a drobné mělké rašeliny. Převládají středně až silně kyselé hnědé půdy, na srázech Blaníků přecházející místy do kyselých rankerů, v plochých úsecích na těžších hlínách do pseudoglejů. Menší rozsah mají gleje v nivách a slatinné půdy v mokřadech.
Flora
Původně pokrýval celé území les, převážně acidofilní doubravy až jedlové doubravy, který v oblasti Blaníků a při východním okraji oblasti přecházel do bučin, především bikových. Zbytky původních bučin včetně suťových porostů s klenem a lípou se zachovaly na Blanících a Křížovské hůře, které jsou dnes rezervacemi a genovou základnou buku. Na teplých svazích v údolí Blanice se vyskytují bohatší dubohabřiny, na suchých místech s příměsí borovice, které ve vlhčích, úživnějších partiích mají bohatý bylinný podrost. Nejhodnotnější vegetace se dnes soustřeďuje na pramenných loukách a mokřadech při rybnících, kde rostou bazanovec kytkokvětý, rosnatka okrouhlolistá, ďáblík, tolije, vachta trojlistá, prstnatec májový, vstavač kukačka atd. Z lesních druhů zaslouží zmínky lilie zlatohlavá, oměj pestrý, vemeník dvoulistý, plavuně ad. Vzhledem k zachovalosti prostředí se zde většina lesních dřevin dobře zmlazuje a navíc je pamatováno i na pěstování stromů původních v této oblasti.
Fauna
Krom běžné fauny středočeské kulturní krajiny žije v CHKO dosud řada vzácnějších nebo obecně ohrožených druhů. Ze savců je to vydra říční, netopýr černý a velký, z hnízdících ptáků bramborníček hnědý, jestřáb lesní, moták pochop, potápka malá, sluka lesní, ledňáček říční, skorec vodní, lejsek malý a výr velký. Pozorována byla řada dalších druhů, např. orel křiklavý a orlovec říční, z plazů ještěrka živorodá, užovka hladká a podplamatá, z obojživelníků rosnička zelená, skokan rašelinný a ostronosý a čolek horský. Ze silně ohrožených druhů zaslouží zmínky mihule potoční a sekavec písečný. Z bezobratlých uvádíme raka říčního, pavouky Kratochviliella bicapitata, Haplodrassus soerenseni, Gnaphosa nigerima, motýlici lesklou, vážku jasnoskvrnnou, vážku jarní, hlubenku skrytou, bráněnku měnlivou a v Blanici velevruba nadmutého. Na Velkém Blaníku žije alpský plž zemoun skalní (Aegopis verticillus), horský druh vrásenka pomezní a velmi vzácně i hrotice (Balea perversa).
„Podlesí“ u Býkovic
Přírodní rezervace Podlesí zahrnující rašelinné louky v pramenné oblasti Býkovického potoka a rybníky Velký a Malý Býkovický (Jordán a Jordánek) vyhlásila v roce 1993 na ploše 9,89 ha Správa CHKO Blaník. Hlavním motivem je ochrana jedinečné rašelinné louky s ohroženými a chráněnými druhy rostlin (např. rosnatka okrouhlolistá, prstnatec májový, vachta trojlistá atd.) a živočichů a přilehlých rybníků s výskytem obojživelníků a dalších vzácných druhů živočichů a zachovalých litorálních a vodních společenstev makrofyt.
