Poslední rytíři z Kamberka
Na tzv. Zlaté cestě (Goldene Strasse) komunikaci, která ve středověku spojovala Prahu s Norimberkem, byly v úseku Tachov – Bärnau osazeny pomníky připomínající významné postavy s ní spojené. Na lokalitě Rychta nalézáme pomník rytíře Kamrovce. O udatném rytíři Kamrovci se kronikáři zmiňují v souvislosti s památnou bitvou u Tachova 4. srpna 1427, v níž pátá křižácká výprava proti husitům utrpěla naprostou porážku od polních vojsk vedených Prokopem Holým. Bitva u Tachova však v pravém slova smyslu ani bitvou nebyla, neboť křižáci začali prchat už po zprávě, že se Prokop Holý blíží. Pouze rytíři Kamrovec, Vilém ze Švihova a Jindřich Černín neuprchli a vedli měšťany do obrany Tachova. Po útěku křižáckého vojska čítajícího podle kronikáře Bartoška 80 000 jízdních a ještě více pěších, přikročili husité k obléhání města Tachova a 11. srpna se jim ho podařilo dobýt. Jak praví kronikář:
„Do hradeb prokopali otvory a těmi násilně pronikli do města. Tam na ulici zabili řečeného Kamrovce s padesáti jeho druhy, Němci i Čechy“.
Genealog Michael Adam Franck von Franckenstein v rodopisném díle o rodu hrabat Voračických z Paběnic vydaném v Praze roku 1716 uvádí, že statečný a zbožný rytíř Kamrovec padlý v bitvě o Tachov patřil k rodu rytířů Kamberských z Kamberka, kteří byli s Voračickými spřízněni a byl nejslavnější ozdobou svého rodu.
K příbuzným rytířů z Kamberka patřili vladykové z Chřenovic, užívající také predikátu ze Zruče či z Kamberka, nositelé stejného erbu jako Kamberští, z nichž Ctibor a Léva z Chřenovic asi od roku 1424 vlastnili Kamberk. Jakým způsobem se ho zmocnili, je nejasné, ale víme, že se záhy přidali k husitům. Zdá se tedy, že husitské války způsobily mezi vlastníky kamberského statku ostrý řez a můžeme předpokládat, že majetkové změny na Kamberku mohly proběhnout spíše násilnou než legální cestou.
Roku 1457 umírá na Kamberku Dalibor z Kamberka a je po něm provolána odúmrť. Ve prospěch krále Ladislava Pohrobka propadlo městečko Kamberk s tvrzí, vesnice Hlasivo, kolatura kostela sv. Martina v Kamberku, platy, pole, louky, lesy a další příslušenství. Celé kamberské zboží pak získávají Chřenovičtí. Dalibor měl vnučku Dorotku a vnuky Jana a Mikuláše (Mikeše), kteří jako přesvědčení kališníci již před lety odešli z rodné tvrze do vojny s panem Jiřím Poděbradským. Protesty jejich poručníků na přiznání majetku byly bezvýsledné. V genealogii Kamberských z Kamberka tedy narážíme po Daliborovi z Kamberka na výpadek jedné generace, totiž dětí Daliborových, do níž nejspíše mohl náležet rytíř Kamrovec, který byl v té době již 30 let po smrti.
Jan a Mikuláš byli rození válečníci a proslavili se svou věrností a odvahou v boji. V září roku 1448 se po boku Jiřího z Poděbrad zúčastnil Jan z Kamberka dobytí Prahy. Po ustavení Strakonické jednoty katolických šlechticů proti politice kališnického Poděbrada, poslali jí oba bojovní bratři "opovědný" list, ve kterém vyhlásili nepřátelství a zavázali se všude proti ní bojovat. Mikuláš z Kamberka se zůčastnil tažení proti Sasům roku 1459, ve kterém Jiří z Poděbrad dokázal znovu získat saská léna na českém území zpět pro českou korunu.
Mladší z bratrů Mikuláš byl velký bojovník a člověk velmi svérázný, soudobé prameny ho líčí jako velmi zdatného "koce", bojovníka, který se utkával v rytířských turnajích. Když Mikuláš zrovna neválčil, tak zápasil před zraky pánu a paní. Na kolbištích si vysloužil přezdívku "Velbloud", snad pro svůj zvláštní postoj při boji nebo pro svou houževnatost a vytrvalost. Pan Mikuláš z Kamberka byl ve své době postavou velmi populární, jedna z verzí "Starých letopisů českých" o něm uvádí, že na celém královském dvoře nebylo statečnějšího bojovníka v turnajích. Patřil mezi rytíře Českého království, kteří byli obávanými soupeři pro rytíře z celé Evropy. Zachoval se kronikářský záznam o tom, jak se "Velbloud" Mikuláš z Kamberka ve službách krále Vladislava II Jagelonského proslavil vynikajícím vítězstvím na turnaji v Plzni.
Mikuláš umírá roku 1483 v Plzni. Jako zapřísáhlý vyznavač přijímání podobojí, umírá raději bez poslední Svátosti než by ji přijal od přítomných katolických kněží. Jeho památka byla často vzpomínána a uznávána. Starý letopisec k tomu uvádí:
„Tehdy král Vladislav jel jest z Prahy před morem do Plzně a tu dvořané počali mu mříti. A tu umřel jest jeden statečný dvořenín, jménem Mikuláš Velblúd, a nebylo znamenitějšího honce v kolbách na všem dvoře králově, a ten byl veliký milovník přijímání těla a krve boží pod obojí způsobou. A tu v Plzni při jeho smrti kněži protivní usilovali ho svésti, a on než by odstoupil od pravdy boží, raději bez svátosti umřel. Proto tu v Plzni poctivě jest pochován“.
